Venku je šero,skoro tma….a přesto je půl čtvrté odpoledne.Osmnáctiletá Dana sedí sama doma a přemýšlí jestli má její život ještě cenu. Cítí se sama jako slunce – všechny ty mraky se kolem ní stáhly až příliš rychle.Nevi co má dělat co si myslet o lidech kteří ji odsoudili jenom kvuli tomu,že se chtěla líbit jemu….tomu kterého tolik miluje……milovala.

Karina byla vždycky typická, bohatá, rozmazlená fiflenka. Ta, co, když něco chce tak to dostane za každou cenu. Měla spoustu kamarádů, co ji však jen využívali pro její peníze. Věděla to, ale kdyby je opustila neměla by už vlastně nikoho. Karina žila jen s otcem, který se o ní příliš nestaral, místo toho jí dával opravdu velké kapesné. Na 1. místě byla pro něho práce. Jeho pýcha ho vůči své dceři úplně zaslepila. Karin mu jen překážela v jeho kariéře. Karina byla nešťastná, ale svoji lítost skrývala, za tím, že se posmívala ostatním co byli chudší, ošklivější, hloupější nebo méně šťastnějším než je ona. Přitom ona sama byla nešťastná, toužila potom mít normální rodinu, normální život.

Julie chodí každé, všední ráno do školy kolem jednoho domu. Každodenně na zahradě toho domu sedí chlapec. Julie nikdy neměla odvahu ho oslovit. Vždy, když kolem jde jen se na něho usměje, on, ale její usměv neopětuje, jednou na něho dokonce zamávala, ale on nic, díval se někam do neznáma. Julii to trápilo, zamilovala se do něho.