Emosvět - emo, emo hudba, emo obrázky, emo styl, emo účesy, emo fotky, emo girls, emo boys, emo pravidla, kreslené emo

Dost možná si na mě někdo matně ( či možná vůbec ) vzpomíná. Mladý autor tří skromných článků, který však byl okouzlen každým vykřičeným slovem krásného zpěváka a každého vlasového konečku , který mu ( při obdivuhodném objemu ) lehce lezle do úst a vytvářel tak tu krásnou podívanou, kterou dnes naše laická veřejnost označila za „ emo účes“ .

Tam tam jsou však časy, kdy mé ušní bubínky válcovala hudba MSI, Funeral for Friend, Escape the Fate, Saosin či Fugazziho. Tam tam jsou i časy, kdy jsem považoval styl za něco, co musí být pojmenované. Mnoho věcí se změnilo a já si každou sebeirelevantnější vzpomínku v sobě uchoval, abych dnes, když čtu všechna ta slova, mohl říct, co mě donutilo být obrovským fanouškem emo stylu a co mě naopak donutilo ten styl ponechat minulosti. Do tří ( budu se snažit ) krátkých bodů shrnu průběh toho, co jsem cítil. Budu se snažit, aby to bylo, co nejsnadněji pochopitelné, protože jsem měl možnost se setkal i s odvrácenou stranu emo stylu, která je však skvrnou na triku téměř každého stylu a to jsou primitivní jedinci, jejichž povinností je být za každé situaci „ to cool for school“ a dávat hlasitě najevo svou nízkou úroveň.

Začátky

O emo stylu jsem se, jako spousta z vás, dozvěděl z Brava. Tady však veškerá podobnost s tím, co by mohlo být chápáno, jako zpověď pozéra, loutkou dnešní doby, končí. Když jsem viděl uplé kalhoty a poté se do těch máminých seznačnou námahou a studem vsoukal, byl jsem okouzlen. Připadalo mi, že nemůžu být krásnější. Je celkem směšné, jak bláhový jsem tehdy byl. Když jsem viděl černé vlasy, spadající až po ramena a nabývajíchc úžasných tvarů a velikostí, říkal jsem si, že krásnější lidé snad už ani být nemohou. Když jsem si na nepřímou radu Arrtela a Klery pustil Saosin a později i například Family Force 5, nemohl jsem uvěřit tomu, co slyším. Já, který vyrostal na interpretech, které bych radši nejmenoval, najednou objevil nový svět. Svět ve kterým bude žití o dost příjemnější a kde vládně krása. Zkrátka opojná chuť mladistvé naivity. Cítil jsem upřímný obdiv k emoprincovi z internetu za to, co tehdy řekl na srazu v Budějovicích a necítil o nic méně odlišný cit, když jsem si z nostalgie pustil ono video znovu. Chtěl jsem být součásti těch nekonečných diskuzích o pramyšlence emo stylu. Teď už to cítím, jakou mou zoufalou touhu vzniklou z bezmoci připojit můj nikým nerespektovaný ( i když ne zcela nepodmětný ) názor.

Pokud mám tedy v jedné větě říct, co mě vedlo k tomě tento styl nesměle vyznávat, tak to bylo vnímání té z mého pohledu ohromné krásy, která je v tomto stylu ukrytá. Nic víc nic míň.

Průběh

Mé začátky byly opravdu velice zmatené a velmi to poznamenalo mé období dospívání. Nikdy jsem necítil touhu cítit uspokojení ze strany mých spolužáků, známých či podobných lidí. Takže jsem si rozhodně neobarvil hlavu na černo ( s modrými a fialovými pruhy, které se posléze staly školním hitem ) a nenchal růst mé vlasy do značné délky, abych je potom sprznil žehličkou, což však dělám dodnes, proto abych byl někým uznávaný či chtěný. Stejně jsem ani jednoho ani druhého nezískal. Začal jsem cítit jisté uspokojení, když mnou začali značně konzervativní spolužáci opovrhovat a dívat se na mě skrz dlaně se slovy: „ Ježiži, co to je?“, cítil jsem to jako revoltu proti jejich myšlení, které už tehdy stejně jako dnes bylo omezené na povrchní vnímání a dávání na první dojem. Nikdy jsem však nepronikl do vrstvy lidí, kteří by vyznávali stejný postoj k životu jako já. Možná kdyby mě někdo v mých přátelích následoval, bylo by to dnes jiné. Tlak ze strany společnosti byl stále větší a větší, který se už rozrůstal i na fyzické útoky a psychické útoky. Neunesl jsem ho, protože jsem ho nevnímal. Šel zcela mimo mě. Bylo jedno, kolikrát mi dal někdo facku či ránu, já si doma vždycky pustil Lostprophets, Bring Me The Horizon. Sebesilnější kopanec nebo sebebolestnější urážka nemůže změnit to, co v dané chvíli milujete a tak jsem se s mírnou melancholií, černým oblečením a a přerostlými, natupírovanými vlasy probíjel životem dál.

Konec

Někdo by si mohl myslet, že závěrečný bod bude obsahovat srdcervoucí příběh o tom, jak společnost znovu zvítězila nad jedincem a tak podobně. To se však v žádném případě neudálo. V době, když už obrázky Gerarda Waye nebo Alexe Eveance nebombardovaly titulní strany teen časopisů a kdy se na vrchol začal sápat další kontroverzní styly, jsem já byl pořád vyznavačem tohoto stylu. Bavil mě, naplnoval mě, nebyl důvod s ním skončit. Začal jsem chodit do emo místnosti s vidinou poznání nových lidí se zajímavými názory a psát články, které by mohli někoho uspokojit. Výsledek však byl zcela opačný. Souhra dvou jednoduchých faktorů a to: přirozeného vývoje a totálního znechucení zapříčinilo to, že jsem začal mít pochybnosti. Pravidelné výlety do emo, chatových místností se omezoval na uspokojování vlastního ega, jelikož úroveň inteligence uživatelů, kteří však platili za ty ''pravé a staré'' se zuby, nehty držela na bodu mrazu, aby nespadli na úplné dno idioce. Zároveň jsem si začal uvědomovat, že nemusím mít nutně profil na lidech a chodit do emo místnosti, abych dával dostatečně najevo, že se mi ten styl líbí. MSI jsem postupem času vyměnil čistě z názorových důvodů za Velvet Undergrond, Beatles, Petera Dohertyho a The Strokes. Ačkoliv stále mám dny, kdy si Scary Kids Scaring Kids, Silverstein apod pustím znova. Černou vyměnila šedá, bílá, červená a žlutá. Uplé kalhoty zůstaly a Mocasíny vyměnili černé Adia. Indie vyměnilo Emo. To není taková změna.

Kdekdo by čekal nějaký závěr, ale závěr není. Pro oči idiotů jsem zůstal debilní, teplý emo a to se nezmění nikdy.

Přeji všem jen to dobré a vyznavačům emo stylu přeji, ať svůj styl pořád vyznávají. Je to skutečně nádhera.