Emosvět - emo, emo hudba, emo obrázky, emo styl, emo účesy, emo fotky, emo girls, emo boys, emo pravidla, kreslené emo

...Pro začátek tohohle, pro většinu emo populace, popuzujícího článku, by jsem se měl asi uvést, tak jak se na šlechtice sluší a patří. Je to už nějaký ten rok zpět, kdy se na malé vesničce, jejíž jméno je nepodstatné, narodil malý vesnický jelimánek a to Já. Mé dětství nebylo zrovna nejveselejší, ale to už je dáno osudem, a tak ne vždy je všechno úžasné.

Zajímalo by mne, kam zmizeli ty časy, kdy jsme pořádaly s přáteli výpravy do hlubokých lesů s tím, že najdeme poklad?! Když na to nyní vzpomínám, je mi docela líto, že jsem, už vyrostl a nemohu si žít ten bezstarostný život, kdy jsme se jako děti v mateřské školce dokázali na pískovišti pohádat o hloupou lopatičku, proklít ve vzteku celou svou rodinu a následně za hodinu nevědět, co se to vlastně stalo. Byla to fajn doba. Když jsem byl starší, přišli události, které asi patří do škatulky „soukromé", a tak jsem se musel vzdát hraní na písečku a jít pomáhat rodičům s domácností. Nikdy bych tehdy nevěřil, že se z péče o domácnost, rodinu a hosty stane moje záliba, která přetrvává i nadále. Byl jsem prostě vesnická „mamina", co dokázala vyprat, uvařit, no prostě zkrátka to k čemu byla školena.  Pak začali přicházet postupně tragédie, se kterými jsem opravdu nemohl nic udělat, ale vzal jsem si z nich mnoho poučení. Přišel rok 2005 a Já objevil něco, co by mohlo být můj splněný sen. Někde na americkém předměstí se začalo dít spoustu záhadných věcí, které se různě proplétaly životem hospodyněk, které tam bydlely a já jsem si uvědomil, že tohle je vlastně můj život, jen bez filmových triků. A tak jsem na malé Jihočeské vesničce začal žít svůj „americký sen", tedy do té doby, než mi moje nejlepší kamarádka ukázala na netu nějaké ty lidi, co se jim říká „emo". Styl se mi zalíbil hned, a tudíž pro mne neexistovala žádná zábrana, která by mi znemožnila být, tedy podle mého názoru, ještě dokonalejší, než jsem byl.

Začalo to, podle těch v dnešní době tolik nenáviděných pravidel, která jsem ale hned po prvním přečtení změnil ke svému vlastnímu obrazu, a tak jsem si třeba nikdy nemusel stříkat repelent do očí, abych musel plakat. V podstatě jsem nikdy neměl důvod k tomu, aby mě lidé okolo viděli plakat, protože se snažím nebýt citově povrchní. Spousta z vás si tedy řekne:  Jak se tedy můžeš považovat za emáka, když se neřídíš základní ideologickou myšlenkou našeho stylu?! Odpověď je složitější a myslím, že až příliš soukromá, na to, abych ji mohl, jako vesnický jelimánek prezentovat veřejně. Každopádně jsem změnil styl oblékání i hudby, a najednou se z toho slušňoučkého chlapečka, který dělá rodině dobré jméno, stal rebel. Moc se toho nezměnilo, jen jsem prostě vypadal jinak a poslouchal tu hudbu, o které dnes všichni tak mluví. Přišlo to rychleji, než byla místní společnost zvyklá a tak se ze mne na jednu stranu stala „celebrita" a na druhou buřič a výtržník. Přišlo moje první „nicKname" na internetu, a tak mojí kamarádku nenapadlo nic jiného, než ze mě udělat EMO PRINCE. Od té doby to jde se mnou z kopce J. Přišel první sraz (České Budějovice), taky spousta prvních napadení („Vždyť ty jsi buzerant!"), pak srazy v Praze, kupa novejch lidí a ze dne na den se ze mě stal někdo neuvěřitelně provařenej, tady alespoň k poměrům ve kterých jsem vyrůstal (viz. vesnický jelimánek). A hordy se na mě začali lepit, jenže to bych nebyl ani já, kdybych se prostě nestranil, protože se v té skupině super lidí začala probouzet k životu lůza, a tu já fakt nerad. A v podstatě tenhle článek chci věnovat oné lůze „emo" komunity...

Dopředu říkám, že to je jen má teorie a beru za ni i patřičnou zodpovědnost.

EMO lidé jsou skupina fajn lidí, která společně ráda tráví volný čas a vyměňují si spousty informací, navazují nová přátelství, vztahy a životní příběhy, tak tomu asi bývalo. Čím více se tahle skupinka lidí začala zvětšovat, tím více se začal zvětšovat tlak u jejího středu (tím myslím úplně první lidičky, kteří s tím začali). A jak už to tak bývá, ti lidé, kteří přicházeli jako nováčci si nemohli nevšimnout, jak se většina upírá k onomu pomyslnému středu. Začali se objevovat zvěsti o nějaké „emosmetánce" , o těch kteří jsou fakt větší „stylaři" atd... No však vy moc dobře víte, jak to bylo. Jenže i tady panuje lidskost a tak začali vznikat pomluvy, klepy a kachny, které někdy převyšují i rámec lidského chápání. Nejhorší na tom je to, že za to z velké části mohou závistiví lidé, kteří se mermomocí snaží dostat do toho pomyslného středu, ze kterého nepocházejí. Jenže to prostě nejde, a tak tedy začali dnes již pověstné „emosmetánce" podlézat, donášet ony klepající se kachny, začali z nich dělat vůdce a tím si vlastně i sami zavařili. Těm původně inteligentním  a myslícím lidem, začala stoupat „sláva" do hlavy a tak začalo roztřiďování na „emáky" a „pozéry" , na „stylaře" a „outaře" atd...

Vtip je v tom, že kdyby nebylo těhle pablbů, všechno by mohlo být jinak, nemyslím ty z toho středu, myslím ty z venku, ty co se rozhodli, že se protlačí někam, kam se nejde dostat. Po tom, co se ke mně začali ze dne na den všichni obracet zády, jen kvůli tomu, že nějakej „debil" o mě řekl: „Vždyť von ze sebe dělá fráju a přitom je to jen vesnickej buran.", jsem se rozhodl, že se stáhnu do pozadí a budu sledovat jak se situace změní, že se budu snažit žít zase svůj „americký sen" . Jenže to se mi přece nemůže nikdy podařit, když se budu stále doslýchávat ty hovadiny co slyším. Nerad to říkám, ale z té nejlepší hromady lidí, kteří pro mne znamenali lepší svět, se vyklubala banda ožralů, debilů a kurviček, co ze sebe dělají „stár", když jí ve skutečnosti nejsou, a nebo jsou, ale jen kvůli těm méně schopným, kteří se je rozhodli obdivovat. Nevím co jsem komu udělal a nevím co komu udělali i ty ostatní hodní lidičkové, kteří jsou dnes tak pomlouvaní, ale jedno je jisté, dokud se nezačnou všichni ti doopravdy dobří posmívat onomu „uměleckému dílu", které stojí na neuvěřitelně vratké hierarchicky rozdělené pyramidě, tak se nic nestane. Prosím vás seberte se, vemte košťata a vyžeňte z naší „emo" společnosti všechny ty pomlouvačný hajzlíky, kteří všechno podělali!

... A jak se má Princ nyní? Bydlí v té nejvyšší komnatě panelového domu bez výtahu, v Praze kousek od žaláře. Začal od nuly budovat svůj nový život a den ode dne se snaží vrátit se ke svému původnímu „americkému snu"...

Pokud vás tenhle článek naštval, tím lépe, protože jste si uvědomili, že není opravdu něco v pořádku. Se srdečným pozdravem se pod tohle s hrdostí a klidem v duši podepsal Pan EMO PRINC z internetu!