Touha po mateřství

„ A víte co je ještě zajímavý? Všechny mají kromě krku i břicho rozkuchaný, v tom něco bude.“ pronese taťka. „ Tati nech toho, já jím“. řeknu znechuceně.Když jsem dojedla, vyběhla jsem k sobě do pokoje, padla na postel a vymačkala Ellino číslo. „ Haló?“ ozvala se Ellča. „ Elli?“ „ Čau Nelly, dobře, že voláš. Stalo se něco hrozného. Víš jak k nám měla přijít ta němka na hlídání mě a Sylvy, viď? No víš, kvůli tomu, že matka odjela na víkend do zahraničí, poslala nám ji na hlídání.“ mluvila rychle. Věděla jsem, moje nejlepší kamarádka Ella a její mladší sestra Sylva už neměli otce, starala se o ně jen jejich matka, paní Gludowá. „ Nooo vím, co se s ní stalo?“„ Včera ji někdo zabil, tak brutálně jako paní Blockovou a Lenku Fischerovou, Nelo já se bojím, co když si přijde i pro mě?“„ Ježiš, to byla ona?“ zeptala jsem se vyděšeně.„ Jo a navíc…navíc byla v tom, ona byla těhotná Nelly.“„ Bože! A policajti to vědí?“„ Neví, byli mě vyslýchat. Neřekla jsem jim to, věděla jsem to totiž jen já. Svěřila se mi hned jak k nám nastoupila na hlídání. Ona to tajila, otec toho dítěte byl neznámej, kdyby matka věděla, že je těhotná a už je, kdo ví, v kolikátým měsíci, tak by ji nezaměstnala a Sara by neměla peníze, je na to dítě sama, teda byla. Jen já to na ní poznala a tak jsem se jí na to hned zeptala….“Eva mluvila a mluvila, musela jsem ji zastavit.„ Zabili ji prej někde u lesa, jak se dostala do lesa?“„ Jela do krámu, ale jak se dostala do Blackfordskýho lesa, to nevím. Hele Nelly stav se sem, tak za čtvrt hoďky jo? Končím, čau.“
Popadla jsem bundu a jela svým autem k Elle. Když jsme se přivítali, rozhodli jsme se, že pojedeme do Blackfordského lesa, kde se stala ta vražda. Auto jsem zaparkovala u silnice a k lesu jsme šli pěšky, už z dálky jsem viděla na kraji lesa policejní vozy. Místo, kde se to asi stalo bylo ohraničeno bílo – červenými pásy a všude kolem byli policisté a vyšetřovatelé. Nešli jsme blíž, stoupli jsme si opodál a celou akci jsme beze slova pozorovali. Pak jsem konečně promluvila: „ A hele, kam se ztratilo to dítě, který čekala, jak vlastně bylo velký?“„ I když Sara nosila vytahané tričko, aby to na ní nikdo neviděl, stejně bylo. Břicho měla už pořádný.“„Ale potom si teda to dítě ta zrůda odnesla, ne? Když ho na pitevně nenašli.“„ Já nevím, jestli ho nenašli, ale když se o tom nepíše, že nějaký dítě čekala.“„ Možná to chtěj udržet v tajnosti…“„ Možná“„Ale stejně je to hrozně divný, viď?“„ No ti povim, teda.“ řekla jsem zamyšleně.„ Nepojedeme už?“ „ Jo.“ řekla jsem skoro s oddychem.Doma jsem pak o tom všem přemýšlela. Měla jsem pořád takový pocit, že to dítě se nenašlo, a že si ho fakt ten vrah odnesl, ale k čemu by mu bylo mrtvý, nedonošený dítě? K čemu? Musel to bejt, ale teda nějakej šílenec.
Lehnout jsem si šla docela brzy, dávala jsem si dohromady všechny události té vraždy. Probudila jsem se okolo jedné v noci, všude bylo ticho, zdálo se mi, že slyším venku nějaký rámus. Přistoupila jsem tedy k oknu, lampy už dávno nesvítily. Otevřela jsem maličko okno a teď jsem to teprve slyšela na plno, jakoby tam někdo jezdil s nenamazaným kolem nebo kolečkem, hrozně to vrzalo. Kdo jezdí v jednu v noci na kole? Pomyslela jsem si. No, radši jsem to okno zavřela a šla si lehnout, chvíli jsem ležela, pět minut ticho a pak se ozval výkřik. Bylo to někde venku, otevřela jsem oči dokořán, vstala a podívala se ustrašeně k oknu. Ticho. Klid. Dole u nás to začalo rachotit. Vykoukla jsem ze dveří svého pokoje a přešla opatrně ke schodům. U venkovních dveří stála mamka, nervózně podupávala nohou a dívala se do okna. Když si mě všimla řekla: „ Nelo! Co nespíš?“ „ Já… slyšela jsem venku výkřik, myslím, že to bylo u sousedů.“„ Taťka se tam běžel kouknout, už je tam docela dlouho.“„ Myslíš, že se něco mohlo stát paní Rotherfordové?“ řekla jsem po chvíli mlčení.„ Já nevím, manžela nemá doma. Bojím se o ní. Čeká dítě, tak jestli nespadla, mohla by potratit, víš?“
Skoro mě přestalo tlouct srdce. Těhotná?! Taťka vběhl do dveří. S napětím jsme čekali, co nám řekne. „ Volej policii a záchranku Marto! Paní Rotherfordová je mrtvá.“ Přeběhl mi mráz po zádech. Musela jsem si sednout. „ Co se jí stalo?“„ Už jedou, tak co se tam stalo?“ zeptala se mamka, když přišla. „ Když jsem doběhl k jejímu domu, zabouchal jsem na dveře V domě bylo ticho a tma. Pak jsem uslyšel hluk a nějakou ránu, vzal jsem za kliku, bylo otevřeno, na zemi ležela paní Rotherfordová a měla podříznuté hrdlo. Zadní vchod byl dokořán, asi jsem vraha vylekal.“ „ A břicho měla, no…v pořádku?“ zeptala jsem se z napětím v hlase.„ Jo, měla podříznutý jen krk jinak myslím, že byla v pořádku.“ řekl taťka. Z dálky jsem uslyšela sirénu a věděla jsem, že jede záchranka. Záchranáři odvezli paní Rotherfordovou do nemocnice, ale dítě nepřežilo, bylo mrtvé. Až se vrátí pan Rotherford, zblázní se. Pomyslela jsem si. Policie nás přišla vyslýchat a sepsat protokol, nejdřív vyslechli rodiče, hlavně taťku, ten byl hlavním svědkem, skoro. A pak poslali pro mě. Ptali se mě na různý otázky, jestli jsem si nevšimla něčeho podezřelého, řekla jsem jim to, co jsem věděla. Pak jsem si vzpomněla na to vrzání. O tom jsem pomlčela, nemělo to s vraždou co společného, ještě by se mi vysmáli, ale sama jsem tomu moc nevěřila, co když je to důkaz? Ale nechala jsem to být, můžu se tam vrátit a říct jim to kdykoliv. Potom jsme si celá rodina šla ještě lehnout, bylo kolem půl čtvrté ráno. Usnula jsem hned.
„ Crrrrrrrrrr.“ Ztěžka jsem otevřela oči. Hrdlo jsem měla vyprahlé. Zvedla jsem se. Do pokoje vešla mamka.„ Nelinečko je tu Ella, chceš jí vidět nebo jí mam říct, že chceš spát, víš…měla by jsi si lehnout, po té noční události…“„ Ne to je dobrý mami ať jde dál.“ Asi po minutě vešla do pokoje Ella. Beztak ji mamka ještě vysvětlovala ať o tom se mnou moc nemluví, že toho na mě bylo moc. Hned ke mně přiskočila a obejmula mě.„ Bylo to dneska ráno v televizi, jak ti je Nelly ?“„ Normálně, jen se trochu bojím. Byla to sousedka a já bydlím hned vedle.“„ Já ti rozumím, vím jak ti je, mě zase zabili ženu, která nás měla hlídat.“„ Ello, ona byla taky těhotná.“ Ella trochu zbledla.„ Taky? A to dítě…“„ Zůstalo v ní, ale jinak by ho ten vrah taky odnesl, kdyby tam fotřík nevletěl.“„ Bože…“„Myslíš, že to je někdo, kdo závidí těm co čekají dítě a…“ zeptala jsem se.„ Já nevím, ale policie je úplně na nic!“„ Pojď se projít.“ vyzvala mě Ellča. Šla jsem, oblíkla jsem se a trochu najedla.Procházeli jsme se a povídali si. Zamířili jsme až k té nejvzdálenější čtvrti města, povídalo se tam o tom hodně historek, jmenovalo se to tam Fear street – ulice strachu. Nám to nevadilo, kecaly jsme dál, až u toho posledního, hodně vzdáleného, starého stavení jsme se rozhodli otočit, jenže pak jsem uslyšela zase to vrzání, to samé, co dnes v noci.
Co to jen bylo? Prostě se to musím dozvědět. „Elly, slyšíš to?“ „ Co? To vrzání? No a?“ Na nic jsem nečekala a táhla ji ke dveřím toho domu, no byly to skoro vrata, omítka kolem nich se rozpadala, okna byla rozbitá. Střecha propadnutá. Vzala jsem za kliku, bylo otevřeno. „ Nello! To přece nesmíme…je to cizí pozemek.“„ Ale prosím tě, koho by tohle starý stavení mohlo bejt?“ řekla jsem, aby se tolik nestrachovala.„ Ale…co když to spadne…“„ Ello už ztichni a věř mi.“ řekla jsem a Ella konečně ztichla, když jsem otevřela, vrzání bylo o trochu hlasitější, vevnitř to vypadalo ještě hůř než zvenku. Samá špína.„ Bože…“ ulevila si Ella.„ Pšššt“.“ řekla jsem. To vrzání šlo od sklepa. Přišli jsme opatrně ke schodům dolů. Obě jsme strnuli, na schodech a zdí byla. krev. Obě jsme vykřikli, vrzání utichlo. Utíkali jsem co nám síly stačily ke dveřím, dveře byly těžké, kovové, ale rychle jsem je rozrazila a my vylétli ven, beželi jsme celou cestu. Na Breakstone street jsme se konečně zastavili. Udýchané jako po patnáctistovce. „ To musíme říct policii.“ řekla něco konečně Ella.„ Nešil, třeba…to nebyla krev.“ řekla jsem, ale sama jsem tomu nevěřila.„ A co to divný vrzání?“ zeptala se Ella a čekala, co odpovím. Pověděla jsem jí o tom jak jsem to vrzání slyšela venku hned před tou vraždou paní Rotherfordové.„ Já nevím, mám takový pocit, že tenhle dům a ty vraždy spolu souvisí.“ dodala jsem ještě.„ Nelly já se hrozně bojím, co když nás ten, co obývá ten dům viděl?“ objala jsem ji.„ Ne, to není možný, aby to stihl, určitě nás neviděl.“ Chlácholila jsem ji i sama sebe. Druhý den jsem přemlouvala Ellu, abychom se tam zase vydali, jenže ona nechtěla. Hrozně se bála, pohádali jsme se.
Tak jsem se na Fear street vydala sama. Cítila jsem zodpovědnost, prostě mi bylo líto těch lidí co zemřeli, těch nenarozených dětí. Prostě to musím vyřešit, i když jsem se hrozně bála. Vůbec jsem to nechápala, a proto jsem se snažila přijít tomu na kloub. Někdo mě prudce chytil za rameno a já se lekla a vykřikla. Byla to Ella. „ Prostě jsem tě v tom nemohla nechat, když tak sedím doma a myslím na to, že si jdeš možná pro smrt nedalo mi to a musela jsem jít za tebou, nechoď tam Nell.“ „ Ell, já musím. Cítím to.“ Ella vypadala, že mě chápe.„ Dobře, nesouhlasím s tebou, ale půjdu taky.“ Vzala jsem ji za ruku a pomalu šli k tomu domu.„ Holky.! Co vy tady?“ Pořádně jsme se lekli. Byl to kámoš z naší třídy, úplně jsem zapomněla, že tu taky bydlí. „ No. My se procházíme.“„Takhle ruku v ruce jo?“ řekl a ušklíbl se. Nevěděli jsme co říct, tak jsme se pustili.
Všichni jsme přišli do rozpaků. I on, tak honem něco plácl.„ Prej ti zabili sousedku Nell“ řekl. No tak o tomhle jsem se fakt bavit nechtěla. Ale Ellu pak něco napadlo a bylo to docela chytrý.„ Hele Arzene…co víš o tomhle domě?“ zeptala se Ella a ukázala na to rozpadliště. „ Nic moc, stojí to tu už dlouho. Nikdo tam nebydlí, kdo taky, v takovýmhle…no prostě a jednoduše. Dřív se tam prej stala vražda, ale už je to hodně dlouho.“„ To jako fakt? Nekecáš?“ zeptala jsem se.„ Ne. Proč taky, hele je to pěkný vás takhle holky o prázkách potkat, ale už musím, hezky se bavte.“ řekl, popadl svůj skejt a odjel pryč.
Teď je to jen na nás, pomyslela jsem si.Přišli jsme ke stavení a vzali za kliku, dveře se s rachotem otevřely. V domě bylo ticho. Žádný vrzající vozíček. Přišli jsme ke schodům, krev tam pořád byla.Tam dole byla tma a páchlo to tam. Určitě tam někdo byl, protože se tam ozýval menší rachot. Jak jsme scházeli se schodů, pach těžkal. Strašně to tam páchlo, zvedl se mi žaludek. Když jsme obě stáli na posledním schodě, nahlédli jsme za roh, málem jsme vykřikli hrůzou, byla tam sice tma, ale sklepní okna tu hroznou místnost docela osvětlovaly. Na zemi byla poházená mrtvá tělíčka těch nenarozených dětí. Páchlo to tam po rozloženém masu. Byla tam strašná špína. U stěny byly poličky a na nich…zavařovačky a v nich kousky dětských těl. Oči, prsty, vlásky nebo co to bylo. Pak jsem vzadu místnosti uviděla pohyb, stála tam žena, vypadala podobně jako ty děti v rozkladu, totálně rozcuchané vlasy, její šaty byly roztrhané a byla špinavá jako kdyby se nemyla rok. Dali jsme se na útěk, strašně jsme se vyděsili, Ella v půlce schodiště uklouzla po tmavé louži krve. Ležela nehybně v kaluži krve, vyděsila jsem se k smrti, hned jsem si k ní klekla a křísila ji, jenže mě nenapadlo, že jsme v nebezpečí, ucítila jsem tupou ránu v hlavě a pak…tmu.
Otevřela jsem pomalu oči, probudil mě šílený zápach, strašně mě bolela hlava. Rozhlédla jsem se po místnosti. Pořád tu jsem. Pomyslela jsem si a nechtělo se mi tomu věřit, jsem pořád v tom příšerném sklepě, kde žije ta čarodějnice, ta vražedkyně. Ruce jsem měla sepjaté a svázané nad hlavou a seděla jsem na špinavé zemi, vedle mě se choulila taky svázaná Ella. Vypadala hrozně, tekl ji z hlavy proužek krve. Mě teklo po vlasech , fuj co to je, není to snad…to je nálev v čem byly zkompotované ty dětské oči, málem jsem se pozvracela. Poznala jsem to podle rozbité sklenice u schodů. Na levé straně o de mě byl zaparkovaný vozíček, krvavý, zapáchající. Z rohu místnosti se ozval chraplavý smích. „Tak si se probudila holubičko, doufala jsem v to. Nechci tě vidět mrtvou jen ranou do hlavy, chci si to pořádně vychutnat rozumíš mi, že? No, tvoje kamarádka mi už takovou radost neudělala.“ zase se rozchechtala.„ Ne, ona není…“, nechtěla jsem to slovo vyslovit.„ Já nevím, jestli je mrtvá, ale spíš jo, schody jsou zrádné.“ řekla s výsměchem. Rozbrečela jsem se. Bylo mi hrozně, Ella je nejspíš mrtvá a já budu brzy taky.
„ Co z toho máte? Zabíjíte budoucí maminky a pak jim seberte jejich dítě.“ křičela jsem s brekem. Žena vystoupila ze stínu, chovala mrtvé nedonošené dítě. „ Není mrtvé!“ zařvala žena a dál hladila a utěšovala tu malou ubohou mrtvolku. „ Já dítě mít nemůžu, no a? Nemám manžela, taky mě ani žádný nechce. Ale podívej kolik mám dětí…“ řekla upustila mrtvolu na zem a rozhlédla se po místnosti. Snažila jsem se dostat z pout, ale nešlo to. Navíc mě hrozně bolely ruce. Žena dítě zvedla a uložila ho vedle mě do toho vozíku, jezdila s ním sem a tam po místnosti a kolo vrzalo, rvalo mi to uši.„ Brzy přijde i tvůj čas Holuběnko.“ řekla a s výsknutím praštila do vozíku až se i s dítětem převrátil a ono z něj vypadlo. Žena popadla z poličky srp a začala ho brousit. Přitom pořád povídala.„ Víš, žila jsem jako úplně obyčejná žena. Pak mi, ale doktor řekl, že nemůžu mít děti.“ Žena plakala, ale dál povídala.„ Bylo to smutné, když jsem viděla ty maminky jak vozí svoje děti v kočárku, pak mě asi nějak přeskočilo a já začala ty budoucí maminky vraždit, první byla moje sestra, nesnesla jsem ten její natěšený výraz a zabila jsem ji dřív než se dítě narodilo, ani si ho neužila.“ řekla a znovu se rozesmála.
„ Ale vždyť s tím můžete přestat, půjdete se udat policii a budete mít klid.“ řekla jsem„ Tak to ani náhodou.“ řekla. No, za pokus to stálo, řekla jsem si.„ No teď, když jsem ti to řekla tě můžu v klidu zabít.“ řekla žena a přistoupila ke mně se srpem blíž, začala jsem hulákat jako na lesy, křičela jsem o pomoc. Žena se jen smála. Pak jsem uslyšela ránu a ona se zhroutila přede mě. Srp spadl vedle ní. Za ní stál Arzen a držel v ruce, jednu ze sklenic. Vyděšeně si prohlížel celou místnost. Vzdychla jsem úlevou.„ Co tu děláš?“ zeptala jsem a naznačila mu ať sebere srp a uvolní mi pouta. „ Jel jsem kolem domů na skejtu. Poznal jsem tvůj křik. Docvaklo mi, že tu budeš, protože jak jsem vás potkal, vždyď víš. Hned jsem sem vtrhl a…“ řekl. „ A zachránil mě.“ dodala jsem. Hned jak mě uvolnil z pout objala jsem ho, pevně. Musí být ze mě cítit ten pach tohohle okolí, pomyslela jsem si.„ A mě nikdo nerozváže?“ ozvalo se vedle mě. Byla to Ella.„ Ellinko ty žiješ,“ pořádně jsem ji objala.„ No jo tak mě rozvaž, řekla a usmála se, bolí mě , ale hrozitánsky hlava.“ „ A teď na policii.“ řekl Arzen, který se zatím rozkoukal a všechno pochopil.„ Jen mi nejde do hlavy, že nikdo nevěděl, že tu bydlí taková vražedkyně.“ řekl a podrbal se na hlavě.„ Tak pojďte je tu hrozný smrad.“ řekla jsem zatím, co jsem Ellu rozvázala.
Hned venku jsme zavolali na policii, přijela okamžitě. Dost nás pochválili. Ellu odvezla záchranka, přece jenom ještě nebyla moc v cajku, po té ráně do hlavy.„ Zítra budeme v novinách“ zažertovala jsem. Oba jsme se usmáli a šli domů.O pár dní později byla puštěna Ella z nemocnice. S Arzenem, mým novým přítelem J jsme se jí vydali naproti. Ellča čekala před nemocnicí, když jsme k ní přišli ruku v ruce ani se moc nedivila. „ Vždycky jsem věděla, že vy dva patříte k sobě.“ řekla a chtěla vypadat vážně.„ Jo? Že si mi to nikdy neřekla.“ řekla jsem a všichni jsme se rozesmáli. Cestou jsme Elle vyprávěli o tom, co se děje v novinách a televizi, a že už paní Colliyovou, tak se ta vražedkyně jmenovala, (ano, ona měla i jméno) odvezli do cely a napočítali ji doživotí. Ale uvažuje se o pobyt v blázinci. Za námi se ozvalo vrzající kolečko. Prudce jsme se všichni otočili, za námi šla žena s kočárkem a usmívala se, byla to paní Francissová, naše minulá učitelka němčiny. Všichni jsme se na sebe podívali a usmáli se. Je konec, řekla jsem si v duchu, a to šťastný.

16 komentářů u „Touha po mateřství

  1. před tím než sem si tohle četla sem se hrozně přežrala a a myslím že palačinky budou všude po pokoji

  2. Respektuju lidi co dokážou něco takového napsat.Sice ráda čtu takovéhle věci,ale kdybych to psala,tak by šla ze mě večeře ven.Moc krásný

  3. Chudáci zavraždění. jinak jak tady někteří říkají o těch pravopisných chybách… Ten příběh byl tak fascinující a chytlavej, že jsem si ani jedné nevšimla a to jsem na to docela háklivá 😀
    Jinak je to pěkně zpracovaný a mě se to teda líbilo. Super 🙂

  4. Do toho příběhu jsem se úplně vžila, jestli si to vymýšlela sama…holka ty máš talent… souhlasím s tím, že tam bylo hodně hrubek, ale já hodnotím jen te příběh celkově…musím teda říct, že to je vážně povedený… 😥 KRÁSNÝ, VÁŽNÝ, SMUTNÝ, ALE S PĚKNÝM KONCEM jen tak dál 🙄

  5. Je v tom trochu zmatek, zmiňuješ zde, že Paní Rotherfordová je mrtvá, ale když ji odváží ZÁCHRANKOU, vypadá to, že mrtvé je pouze dítě a dotyčná stále žije. Jinak, … máš tu spoustu hrubek a můžeš si být jístá že když jsou uváděny dvě, nebo více osob ženského rodu (v tvojem případě to je Ella a Nella), tak se píše na konci slovesa tvrdé Y a měkké by bylo pouze v případě, že by mezi nimi byla alespoň jedna osoba rodu mužského.

  6. WoW_WoW_WoW_WoW_!A já si to četla při jídle, supr te!! Uplně NeJ_NeJ_Nej_Nej_strašidelnější! 😮

  7. heh…tak to bylo docela krutý,seděla sem u toho a četla a četla skoro sem matku poslala do prdele …zajímaví čteníčko…Chudáčci ty malinkatý nedonošený miminka,mám malý hodný děti strašně moc ráda :Pinch: 🙁

  8. Mno tak trochu se mi motalo kdo je kdo xD..jinak se mi u toho závěru chtělo zvracet :-x…ae líbí se mi to! :woohoo: 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *