Otočila se ke mně a pak jen letmo zamávala, na tváři se ji objevil úsměv, a už jsem ji viděla jak skáče. „néééééééééééééééé“vykřikla jsem a běžela ještě rychleji k ní. Naklonila jsem se přes most a hledala ji zrakem, nenašla. Propadla jsem v pláč, který sílil a sílil. Začalo pršet a mě to bylo jedno. Stále jsem seděla v dešti na mostě, kde před půl hodinou ukončila svůj život moje nejlepší kamarádka. Nevěděla jsem komu mám napsat, nevěděla jsem na koho se můžu v téhle chvíli spolehnout. S jednou kamarádkou jsme se pohádali, s kamarádem, který mi byl jako bráška, a kterého jsem ztratila jen kvůli tomu, že jsem se nepohodla s jeho holkou, nemohla jsem nikomu napsat, nechtěla jsem, ale přesto jsem to udělala. Napsala jsem Tomášovi, tak se ten kamarád jmenoval. „Ahoj vím, že jsme se pohádali, ale já bych teď potřebovala pomoct. Terča spáchala sebevraždu skokem z mostu a já ji viděla. Vím prosím tě o hodně….“ A takhle jsem tu zprávu odeslala na jméno Tomáš. Sice jsem tu sms nedopsala, ale on pochopil. Přijel na kole a bylo mu jedno, že prší, bylo mu jedno, že musel jet v dešti prostě za mnou přijel. „Hani“promluvil na mě a já se na něj podívala se svýma uslzenýma očima. Viděla jsem, že on k slzám nemá taky daleko, vždyť byla to naše společná kamarádka, která ukončila život v necelých 15letech. „Já…“začala jsem, ale on mě přerušil. „V pohodě“přisedl si ke mně a vzal kolem ramen. Já poprvé cítila, že mě má někdo rád, že je tu někdo na koho se můžu spolehnou, i přes to všechno co jsme si způsobili. Tomáš ten jediný tu byl pro mě stále, ať jsem jakákoliv byl tu pro mě, ať se dělo co se dělo tak tu byl. A teď jsem potřebovala někoho s kým bych se mohla o bolest, kterou jsem cítila podělit. „Co se vůbec stalo?“zeptal se po chvíli, která mi připadala jako věčnost. „Napsala mi sms, ve které se semnou loučila. Věděla jsem, že ji najdu tady. Volala jsem na ni, ona mi jen zamávala, a pak jsem viděla jak skočila.“a dál už nemůžu mluvit. Nezmohla jsem se na slovo a Tomáš to chápal. Hladil mě po ruce a sliboval, že tu bude stále, když budu potřebovat. Proč to jen udělala?Vždyť byla stále usměvavá, nic ji netížilo a kdyby jo všechno by mi snad řekla ne? Jak teď dokážu bez ní žít?!byla pro mě jako sestra, milovala jsem ji a během minutky jsem ji ztratila, během minutky, která mi připadala tak dlouhá, minutky, která navždy změnila můj život. „Musíš jít domů“řekla jsem okolo půlnoci, kde tu Tomáš stále byl a svíral mě v náručí. „Ne nechám tě tu“řekl. Cítila jsem se v bezpečí ve jeho náručí, kde mě svíral jako malé dítě, které zrovna o někoho přišlo. Vždyť já jsem přišla, přišla jsem o kamarádku, o sestru, kterou jsem měla tolik ráda. „Vzpomínám na první chvíli, když jsme se viděli“začnu zničehonic mluvit. „Bylo to ve školce, nemohli jsme se vystát“při tom jsem se trochu rozesmála „Myslela jsem si, že přišla, aby všechno zničila, ale pak jsem ji poznala víc a víc. Začali jsme se kamarádit a dokonce jsme spolu od 1 třídy seděli a stala se z nás nerozlučná dvojka. Všechno jsme museli dělat společně, opravdu všechno. Když jedna udělá to druhá musí taky. Včera se mi rozbrečela do telefonu a dneska jsem ji viděla jak skočila z mostu“ukončím své vyprávění, při kterém jsem se rozbrečela ještě víc. „Měla by jsi jít domů Hani.“promluvil Tomáš a já kývla. „Půjdu tě doprovodit“ stoupl a posléze pomohl i mě. Do jedné ruky vzal kolo a druhou ruku mi omotal kolem pasu, protože jak sám řekl, vypadla jsem, že se každým okamžikem složím k zemi a měl pravdu. Neměla jsem k tomu daleko. „Hani zvládneš to?“zeptal se před domem a zazvonil. „Jo snad jo. Tome chci ti poděkovat za všechno.“ „To nestojí za řeč.“řekl „Kdo je?“ozval se hlas mé matky z vrchu, z balkónku, který jsme měli nad hlavou. „Paní Svobodová tady Tomáš vedu Hanku pojďte prosím dolů bude vás teď potřebovat“řekl Tomáš a opřel kolo o zeď. Za chvilku se rožnulo světlo, které osvítilo celý chodník, a posléze se otevřeli dveře. „Ježíši Haničko co se stalo?“zeptala se mamka a podívala se na mě. Vrhla jsem se ji do náruče a nezmohla jsem se ani na slovo. Kdyby nebylo Tomáše, mamka by se to nikdy nedozvěděla. „Dobrý večer. Víte dneska se stala jedna sebevražda. Hanka viděla jak Terča skočila z mostu. Terča je mrtvá“řekl a sklonil hlavu. Rozbrečela jsem se a jen slyšela mamky „Ježíši“ pohladila mě po zádech a pak se obrátila k Tomášovi. „Tome díky moc za Hanku. Opravdu moc jestli chceš je pozdě tak pojď k nám stejně si myslím, že tě Hanka bude potřebovat“nabídla mu mamka a on souhlasil. „Hani musím to jít říct tetě. Tome uvařte si čaj a počkejte tu“odešla jen tak v pyžamu pryč a mě nechala samotnou. Musela to říct tetě, byla to její dcera, její jediná dcera, kterou měla. „Néééééééééééé!!“slyšeli jsme pak jen s Tomem výkřik tety, která se právě dozvěděla, že její dcera spáchala sebevraždu, která se dozvěděla, že její dcera ukončila život, vzala si svůj 14-ti letý život. Nemohla tomu uvěřit tak jako všichni co se dozvěděli na druhý den zprávu o její smrti. Nikdo nemohl uvěřit, že jedna z nejveselejších dívek skočila z mostu a ukončila tak svůj život. Od všech co jsem jen slyšela, že ona určitě žije a já také doufala, i když jsem věděla, že tomu tak není. Věděla jsem, že se nikdy nevrátí k nám, že se nikdy nebudeme smát tak jak tomu bylo vždycky a věděla jsem, že už nikdy opravdu nikdy nebudu taková jaká jsem byla dřív. Nikdo nepřišel na to proč Terča spáchala sebevraždu, nikdo na to nepřišel, nevedla si deník, co které by psala do ji trápilo, neříkala nikomu nic, i když si spousta lidí myslela, že já vím proč to udělala. Ale popravdě, já to taky nevěděla a doufala, že se jednoho dne všechno objasní. Neobjasnilo a tak všechno zůstalo záhadou., ale já věděla, že se spolu jednoho dne setkáme, že se znovu uvidíme…