„Promiň, že to musím udělat, ale jinou možnost nevidím. Je mi to líto, byla jsi pro mě jako sestra, i když jsme nebyli. Mám tě ráda a vzpomínej na mě v dobrém“tak takhle zněla sms, kterou mi poslala moje nejlepší kamarádka Tereza. Hned jsem popadla mobil a utíkala k jedinému místo, o kterém jsem věděla, že tam bude. Byla tam. „Tery!!!!!nedělej to!!!!!“křičela jsem na ni.

Otevřela jsem oči.Pronikavě bílé světlo, mě tak ozářilo, že jsem je znova musela zavřít.Kde to jsem?Proč tu jsem?Blázinec?Ne to ne….Snad ne…Panikařila jsem.Konečně jsem ty oči otevřela.Koukala jsem dokola.Obraz s dívkou u potoka.Zvadlá kytka.
Uslyšela jsem otevírání dveří.Vešla sestra.Bílý oděv, boty a čepička.Koukala se na mojí kapačku.Potom přišel mohutny doktor.Upravil si knírek.Podíval se na mě.

Na posteli sedí chlapec. Chlapec vysoké postavy s černými kudrnatými vlasy a s očima v podobě zeleného rybníčku. Jen něco v nich není v pořádku. Je to smutek či zklamání? Ten chlapec má svěšenou hlavu a zdá se, že mu sem tam ukápne i ta slza. Copak se mu asi stalo, že vypadá jako tělo bez duše? Pohled na něj působí velmi smutně a jakoby kolem něj slábne vzduch. Co je mu?

Děvče se zeptalo chlapce, jestli si myslí, že je pěkná a on odpověděl ne.

Zeptalo se ho, jestli by s ní chtěl být navždy a on odpověděl ne.

Charlotte bydlela s rodiči na obyčejném sídlišti, kde bydleli akorát tak cikáni… Všichni jí ve škole nadávali do cikánek a ona se nemohla nějak bránit. Jednou jela na exkurzi do Prahy se školou… A rozhodla se zůstat…

Chodil okolo jejího domu každý den, jen jednou si s ní směl promluvit, jen jednou. Nesměl nikomu říct, nesměl se nikde proříci, že ji miluje. Byla by to smrt jak pro něj tak pro ni, hlavně pro ni. Byl opřený o mohutný sloup porostlý břečťanem. Skoro ho ani nebylo vidět. Jeho zelená uniforma se v břečťanu ztrácela. Domovní dveře se otevřely a z nich vyšla ona.