Charlotte bydlela s rodiči na obyčejném sídlišti, kde bydleli akorát tak cikáni… Všichni jí ve škole nadávali do cikánek a ona se nemohla nějak bránit. Jednou jela na exkurzi do Prahy se školou… A rozhodla se zůstat…

Chodil okolo jejího domu každý den, jen jednou si s ní směl promluvit, jen jednou. Nesměl nikomu říct, nesměl se nikde proříci, že ji miluje. Byla by to smrt jak pro něj tak pro ni, hlavně pro ni. Byl opřený o mohutný sloup porostlý břečťanem. Skoro ho ani nebylo vidět. Jeho zelená uniforma se v břečťanu ztrácela. Domovní dveře se otevřely a z nich vyšla ona.

Byla jedna dívka…A byl jeden chlapec…Bydleli nedaleko od sebe a tak se často vídali na procházce se svými pejsky….Ani jednoho ale nikdy nenapadlo na toho druhého promluvit…

Byla jednou jedna holka-veselá, ve škole oblíbená, měla dobré zmánky a oblíkala se do pestrých barev…no prostě skvělé dítě podle představ rodičů… Najednou se v ní však něco změnilo…začala se oblíkat do černých barev, nechodila ven s kamarádky a byla čím ál tím smutnější…stala se EMO!!! Její rodiče s tím samozřejmě nesouhlasili a řekli, že jestli se to nevrátí do starých kolejí ať s nimi nepočítá. Dívka se však nechtěla zbavit, své imigi a tak se od nich odstěhovala.

Šel jsem po ulici se sluchátkama v uších, už jsem skoro ani nešel, spíš jsem běžel. Černé vlasy mi padaly do očí, kde se mi stejně už rozmazala černá tužka od slz. Viděl jsem trochu dvojmo, ale cestu tam, kam jsem běžel jsem znal nazpaměť. Bylo to jenom moje místo, tam se přemýšlel, seděl, když jsem se cítil šťastnej a i když jsem měl depku.

Teplé paprsky odpoledního sluníčka dopadaly oknem do malého nemocničního pokoje. Jen čtyři zdi, okno, dveře, postel skříň a malý stolek. Tady se čas neměří na hodiny a minuty, ale na kapky infuzí, krevních konzerv a slz. Na posteli ležela dívka, která doufala v zázrak.

Je temná noc, lampy na ulici sotva svítí, a jen pohled na stříbrný odraz měsíce ve sněhu před domem jí uklidňuje…

Bol raz jeden chlapec, ktorý sa narodil chorý. Bola to nevyliečiteľná choroba. V 17 rokoch mohol každú chvíľu zomrieť. Žil stále len utiahnutý v dome pod dohľadom svojej matky. Raz toho už mal dosť a tak sa rozhodol, že sa pôjde prejsť do mesta. Poprosil svoju matku o dovolenie a ona mu to umožnila. Keď sa prechádzal, videl množstvo obchodov. Keď šiel okolo jedného obchodu s hudobninami, uvidel nádherné dievča, asi v jeho veku.

Jeden opravdu smutný příběh „O lásce až za hrob“, pokuď nechcete být také smutní tak ho ani nečtěte…

Chlapec a děvče jeli na motorce víc jak 120 km/h….