Je to skoro rok co máma zemřela…nebyla to nehoda..Ona se zabila sama. Zabila se kvůli jejímu manželovi, který jí často ubližoval když přišel opilý domů…Nemohla to vydržet a tak to skončila. Nechala ji tam samotnou. Nechala malou Stacy samotnou s tím chlapem. Ted to dělá jí. Mlátí ji kdykoliv má vztek….Dneska jsou Vánoce, ale Stacy to nijak neovlivňuje. Pro ni je to pořád stejný den utrpení a nekonečných slz. Je zavřená ve svém pokoji a dívá se z okna.Kolem projde rodina s malými dětmi.Mají radost. Oni se smějí. Děti mají plné ruky dárků zatímco Stacy za oknem stojí s prázdnou náručí, s modřinami a podlitinami na celém těle…. Při pohledu na ně se jí z očí vytlačí malá slza a sní o tom, že patří mezi ně. Že po té ulici jde ona, její máma a všichni mají radost….“Stacy dones mi pivo krucinál“….hrubý hlas opilého otce ji vyruší ze snění.. Stacy se otřepe utře slzy rukávem a jde k ledničce, ve které není nic jiného než pivo a shnilý pomeranč. Vytáhne jedu láhev a nese ji tátovi k televizi. On se na ni jen znechuceně podívá a Stacy jde zpátky do pokoje…..“tohle se už nedá vydržet“ řekne si potichu a do očí se jí nahrne víc slz, které stékají po jejích růžových tvářích. Sedne si na parapet okna a pozoruje padající vločky sněhu. Schoulí se a přemýšlí jak to udělat, jak to ukončit. Zvedne hlavu směrem k velkému měsíci, který je dnes večer celý vidět.. Najednou si všimla siluety. Siluety v dáli za jejích oknem. Moc dobře na ni nevidí protože se jí pletou její dlouhé blonďaté vlasy do očí, ale začíná rozpoznávat siluetu ženy…Mladé, trochu bledé… Její máma.To je její máma.Stojí tam a dívá se přímo na ni. Jako zbavená smyslů Stacy vstane a jde do kuchyně. Tam stojí její otec. Bez povšimnutí kolem něj projde a podává si nůž. Ten největší, ten nejostřejší. Otec na ni mluví a ona mu neodpovídá. To ho vytočí a chce Stacy uhodit. Ta se sehne a zabodne mu nůž kousek vedle srdce…Ten se začne svíjet na zemi.. Jde zpátky do svého pokoje, podívá se z okna a před domem stále stojí její máma.Spíš je to duch její matky. Na tváři se jí vykouzlí úsměv a volá si Stacy k sobě. Stacy to pořádně nechápe a do očí s očí jí stéká víc a víc slz, protože ví že za ní nemůže. Pak jí to ale dojde, máma ji nevolá protože jí chce třeba něco říct. Chce aby šla za ní…a to doslova. Otevře okno…Je to dost vysoko.. Stoupne na rám okna………………Objímá jí máma. „cože?“ řekne si, „vždyť moje maminka je mrtvá“….zauvažuje na chvíli a pak už jí to dojde.přitiskne se a hřeje jí teplá náruč její mámy….pláče…ale už ne smutkem nebo bolestí. Pláče štěstím..