Byla nádherná, okouzlující. Pomalu sešla dva schůdky, narovnala se, sluneční paprsek odkryl její tajemnou krásu. Stala před ním, díval se na ni jak tam stojí. Měla nádhernou tvář, její načerveno nabarvené rty se pomalu rozevřely. Rozhlížela se jestli ho neuvidí, alespoň na malinkou chvilku.Nechtěl vyjít ze svého úkrytu, ještě na malinkou chvilku ji chtěl pozorovat, její vlasy pevně a hladce stočené do drdolu, na nich nakřivo nasazený červeno – bílý klobouček. Stejnou barvu měl i kostýmek obepínající její štíhlé tělo. Stála tam nervózně, pořád si přendávala malou kabelku z pod jedné ruky, pod druhou. Nechtěl ji už dál trápit. Narovnal se a přendal si dlouhou pušku z jednoho ramene na druhé. Narovnal se, že bude pochodovat ulicí jako by nic, bohužel mu to nešlo, na to ji moc miloval. Otočil se na ni, dívala se na něj, měla oči plné slz, které patřily jen jemu. Zvedla pravou ruku a třemi prsty se dotkla rudých rtů, které se nyní velice chvěly od pláče.Zvedla zrak na něj. Dívala se upřeně do jeho očí, pomyslný a nenápadný polibek byl jen a jen pro něj.Byly si tak blízko, a přece byly od sebe tak daleko.Tato scéna trvala jen chvilku, ale stačila probudit onen cit, který k sobě tito mladí lidé cítí. Se slzami v očích se otočila a odcházela ulicí směrem od něj. Sedl si na zídku, která byla vedle něj. Měl malonko roztažené nohy o které si opřel ruce a na ně složil hlavu, na které měl ještě pořád nasazenou helmu. „Jak ses mohl zamilovat?? Ty! Jsi přece voják, sloužíš Říši! Sloužíš vládci, tak jak jsi se mohl zamilovat do židovské dívky?!“ Věděl jako jediný její malé tajemství. Důvěřovala mu. A tak se mu svěřila s tím že si nechala udělat doklady načerno, aby nikdo nezjistil, že je židovka. Takže to věděla jen ona a on.

Byl zrovna na obchůzce, když si jí všiml. Místo toho aby šla jako obvykle rovnou domů, zahnula za roh jejího domu, nikdo tamtudy nechodil, bylo to jedno z mála míst, které bylo netknuté lidskou nohou. Přidal do kroku, aby ji dohonil. Zahnul za roh a viděl ji tam jak tam stojí a čeká jenom na něj. Odhodil pušku a sundal si v chůzi helmu, která odkryla špinavo – blond ježečka. Přitáhl si jí k sobě a políbil. Odtáhl se. „Ne, nesmíme někdo by nás mohl vidět a moc dobře víš jak by to s námi skončilo. Je mi jedno co bude semnou, ale nikdy bych nepřežil, že by se něco mohlo stát tobě.“Sehnul se pro helmu a pistoli, kterou si přehodil pře rameno a otočil se že odejde.Položila mu ruku na rameno a zezadu se k němu přivinula. Jemnými slovy mu pošeptala do ucha ať se staví nenápadně večer. Pousmál se a beze slova odešel.

Třikrát jemně zaklepal, tak jak si to domluvily.Otevřela mu. Rozhlédl se jestli někoho neuvidí a vešel.“Víš o tom že si kopem hrob?“ Podíval se na ní a čekal jak odpoví. Místo odpovědi se dočkal polibku. Sedli si na postel. Tentokrát neměla sepnuté vlasy, nýbrž je měla volně dané. Husté vlasy jako uhel, plné malých vln se jí motaly do obličeje.Stalo se to po čem toužily už od první chvíle co se viděly. Byla to vášnivá chvíle plná lásky.

Leželi vedle sebe. Hladil ji po dlouhých vlasech. Ležela mu na hrudi byla šťastná. Náhle je ale ze snů probralo přijíždějící auto, skřípání brzd.V tu ránu byly oba na nohou, věděly kdo to je, věděli proč tu jsou.Peter si stihl vzít akorát boty, kalhoty a košili, kterou nestačil ani zapnout.Byla ještě tma, Peter se podíval z okna , musel ale odklopit deku, která ztemňovala byt.Dole viděl zastavující černé auto. „Reichssicherheitshauptamt der – SS.“ Vyšlo z jeho úst nádhernou němčinou. Marie se na něho s pláčem podívala. Peter se rozeběhl vzal ji za ruku došli až k oknu, které vedlo na dvorek.Otevřel okno a pomohl Marii ven. Oba seskočily do bláta, bylo pod mrakem a schylovalo se k bouři.Drželi se za ruce a běžely směrem k lesům a SS za nimi. „Stehen!“ Volali za nimi. Utíkaly co jim nohy stačily. „Když doběhneme dost daleko do lesa, najdeme partyzány a ti nám pomohou.Musíš vydržet!“ Začalo pršet. Terén byl kluzký kor pro Marii, která běžela bosa. Slyšely ze sebou střelbu. Kulky jim létaly kolem hlav.Ani jedna nenašla naštěstí určený cíl. Byla tma a neviděly na cestu, bořily se do bahna. Vojáci SS se stále více přibližovali.“Teď doprava! A pořád rovně. Dělej musíš tam doběhnout já je tu zatím zdržím.Nesmí se ti nic stát.Utíkej!“ Zavolal a naposledy jí políbil. Marie utíkala, už nemohla běžely až příliš dlouho. Skoro za každým krokem upadla.Byla promočená, neviděla na cestu. „Ani hnout a ruce vzhůru!“ Marie se prudce zastavila. „Kdo jsi?“ Zeptal se ji jeden z mužů. „Já,Já potřebuji pomoci.. nejste němci?!“ Muži se na sebe pobaveně podívaly. „Ne nejsme!Ale co ty tady děláš?“ Marie se sesula k zemi. „Já utíkám a Peter taky, mi jsme se do sebe zamilovali, ale já jsem židovka a on Německý voják.Chtějí nás zabít, prosím vás pomozte mi.On je tam.“ Marie ukázala směrem, kterým sem přišla.“ Tak fajn ty, ty a ty vezměte samopal a za mnou!“ Nakázal velitel a běželi směrem za Peterem. Byla slyšet střelba, která se rozléhala po celém lese. Pomalu začínalo svítat. Vojáci připravily Marii nocleh a uložily jí ke spánku. Nemohla usnout neměla o něm žádné zprávy.Šla se tedy projít na čerství vzduch, viděla je v dálce přicházet. Rozběhla se za ním, padly si do náruče. „Už je to za námi. Už budeme jenom spolu!“ Marie se na něj podívala, připadala si s ním tak v bezpečí. Objal ji, skoro se mu v náručí ztratila.“ Nikdo nás už nerozdělí!“