Otevřela jsem oči.Pronikavě bílé světlo, mě tak ozářilo, že jsem je znova musela zavřít.Kde to jsem?Proč tu jsem?Blázinec?Ne to ne….Snad ne…Panikařila jsem.Konečně jsem ty oči otevřela.Koukala jsem dokola.Obraz s dívkou u potoka.Zvadlá kytka.
Uslyšela jsem otevírání dveří.Vešla sestra.Bílý oděv, boty a čepička.Koukala se na mojí kapačku.Potom přišel mohutny doktor.Upravil si knírek.Podíval se na mě.
Na posteli sedí chlapec. Chlapec vysoké postavy s černými kudrnatými vlasy a s očima v podobě zeleného rybníčku. Jen něco v nich není v pořádku. Je to smutek či zklamání? Ten chlapec má svěšenou hlavu a zdá se, že mu sem tam ukápne i ta slza. Copak se mu asi stalo, že vypadá jako tělo bez duše? Pohled na něj působí velmi smutně a jakoby kolem něj slábne vzduch. Co je mu?
Děvče se zeptalo chlapce, jestli si myslí, že je pěkná a on odpověděl ne.
Zeptalo se ho, jestli by s ní chtěl být navždy a on odpověděl ne.
Charlotte bydlela s rodiči na obyčejném sídlišti, kde bydleli akorát tak cikáni… Všichni jí ve škole nadávali do cikánek a ona se nemohla nějak bránit. Jednou jela na exkurzi do Prahy se školou… A rozhodla se zůstat…
Chodil okolo jejího domu každý den, jen jednou si s ní směl promluvit, jen jednou. Nesměl nikomu říct, nesměl se nikde proříci, že ji miluje. Byla by to smrt jak pro něj tak pro ni, hlavně pro ni. Byl opřený o mohutný sloup porostlý břečťanem. Skoro ho ani nebylo vidět. Jeho zelená uniforma se v břečťanu ztrácela. Domovní dveře se otevřely a z nich vyšla ona.