povidky-osud.jpg

Osud

Poslední, na co jsem pomyslela bylo, že osud to tak chce a já budu konečně s ním, jak to oba chceme. Šla jsem večer potichu hřbitovem, nikoho jsem neviděla. Nevím, hroby mě uklidňují a miluji tmu. Sedla jsem si naproti černému hrobu s padlým andělem, zavřela jsem oči a užívala jsem si temného ticha. Najednou jsem ucítila na rameni ruku. Nebyla ledová, krásně hřála a já jsem se otočila. Dívala jsem se do smutných očí na první pohled obyčejného kluka. Chvíli jsme na sebe bez slov zírali, ale pak mě chytl za ruku a někam mě vedl. S napětím jsem šla za ním a pořádně jsem si ho prohlédla. Měl černé vlasy, možná barvené, možná ne. Krásný sestřih, pomyslela jsem si. Dále měl černé tričko, na kterém bylo cosi krvavě napsaného, v té tmě jsem to nepřečetla. Kalhoty měl taky černé s rudým řetízkem a stříbrným páskem, rafinovaně potrhané. Boty už se nedaly pod vrstvou bláta poznat, uvědomila jsem si, že mě táhne lesem a moje boty určitě vypadají stejně. Zeptala jsem se: ,, Kam mě vedeš?“ Odpověděl, že na nejkrásnější místo, co kdy viděl, místo jen pro nás dva.

Pokračovat ve čtení …