Říkám si, že jiní lidé se tuhle dobu koupou někde rybníka, kdežto my se koupeme v autě.

Nejednou se mi chce skočit do rybníčků kolem dálnice.

Cesta ubíhá rychle, to proto, že až do Mnichova vede slušná dálnice. První zastávkou je pumpa těsně před Rozvadovem, kam přijíždíme se skoro úplně prázdnou nádrží. Tankuji plnou, zatímco zbytek se jde občerstvit do přilehlého fast foodu. Po ještě jedné zastávce na odpočinek u pumpy dorážíme v půl šesté do Mnichova. Pří příjezdu do bavorské metropole je jednou z prních staveb kterou vidíme monumentální Allianz arena. Nádhera. Pomyslím si v tu chvíli, na vyhraný zápas českého národního týmu v ní. Snad někdy v budoucnu uvidím nějaký ten match v jejím kotli.

Zhruba půl hodiny nám trvá cesta do centra, kde se nachází klub 59:1. Parkujeme v podzemních garážích pouze 300 m od klubu. Doplňujeme tekutiny a jdeme obhlédnout město.

Po výlezu z garáží zjišťujeme, že jsme zaparkovali v samém srdci turecké čtvrti. Všude okolo jsou restaurace s gyrosem a krámky s čerstvou zeleninou.

Kráčíme vstříc velkému kostelu, kde děláme společné foto. Po domluvě se otáčíme a putujeme směrem k historickému centru Mnichova. Davy lidí se valí jako na Václaváku nebo Staromáku. Přicházíme na velké náměstí s obrovkou katedrálou. Následuje focení a koukání okolo. Potkáváme i lidi v tradičních bavorských krojích. Co však nemůžeme najít je směnárna.

Ochota a umění obyvatel mluvit anglicky taky není valná. Až pán na benzínce mě odkazuje na Hauptbanhof – Hlavní vlakové nádraží, které je prý 700 m od pumpy. Zatímco zbytek posádky čeká u krásné fontány plné ledových gejzírů, já se vydávám na mnichovské hlavní nádraží. Je opravdu luxusní a co se týče vozového parku tak na něm končí samé soupravy připomínající Pendolina. Nacházím pobočku Western union, kde mi vyměňují mých tisíc korun za velmi nevýhodného kurzu.

Mezitím mi bylo sděleno, že když jsem byl pryč prošel kolem fontány basák Jeph Howard. Prý hrozně pospíchal a říkal, že za půl hodiny už hrajou, takže kamarádům neumožnil ani jednu fotku. Ostatní už vyrážejí do klubu. To já se ještě jdu posilnit do arabské restaurace.

Klub 59:1 je situován na jedné z širokých rušných ulic s tramvajovými kolejemi. Musíte jit do pasáže a tam jsou skleněné dveře do klubu. Po vstupu je malá místnost s šatnou. Další úzké dveře už vedou do sálu, kde hned nalevo je nízké malé podium. Vzadu po celé šířce klubu se lemuje pěkný bar. Klub je jako poloviční Rock café!. To bude mazec!

Uvnitř padesátdevítky potkávám frotmana rakouských To be continued Steva s Luci a mluvíme o jeho kapele a koncertech u nás.

Je něco před desátou, bez nějakého intra a bez zhasnutých světel nastupují The Used. Celý mi to připadá tak trochu ujetý – kapela která jinde hraje pro tisíce je tu v pidi klubu pro 200 lidí, a to se určitě musí líbit nejen mně. Členové jsou pěkně zarostlí a kdyby neměli u sebe nástroje, hadry od Famous a boty jiných značek typoval bych je na bezďáky z hlaváku.

Startují Take it away. Zvuk je dobrý. Kytara, bicí, basa i zpěv, kterého jsem se obával, že naživo bude nic moc, jsou taky slušný. Následuje pecka Pták a červ (The Bird and The Worm). Třetím v pořadí je Liar, Liar. Po lhářovi přichází I caught fire z duhého alba In love and death. Bert po celou dobu vtipkuje, prokládá songy sprostými poznámkami a hází lidem vody. Hrají songy ze všech čtyř alb. Na řadu přicházejí novější songy jako Hospital a zbrusu nová píseň Blood on my hands, ke které kapela nedávno vypustila klip. Dalšími v pořadí jsou takové hity jako Taste of ink, All that I´ve got a Buried myself alive. Bubeník a basák z podia odcházejí a Quinn bere do ruku akustickou kytaru. Následuje akustická vložka v podobě Lunacy fringe, Yesterday´s feelings a Empty with you. Skvělý koncert. Řadu písní si fanoušci zpívají s Bertem. Vynikající téměř rodinná atomosféra. Po akustické vložce opět kapela zrychluje hraním Paralyzed. Pokérovaný basák Jeph si to prstama na basu opravdu dává. Po Pretty handsome akward se kapela na chvíli odmlčí. Po skandování „one more song“ opět přichází Bert. Bere cigaretu na posilněnou a zpívá On my own. Posledním songem, na který jsem se nejvíce těšil je The Box full of sharp objects. Nejlepší zakončení setu. The Used hází do publika, trsátka, láhve, ručníky a loučí se.

Hráli všechny hity které jsme chtěl, jediné co snad v set listu chybělo byl song I´m fake a vypalovačka Choke me.

Jdu ven do pasáže se vyvětrat. Potkávám řadu lidí z Čech a Moravy. Denisu z Břeclavy (děkuji za koupení a poslání lístku), její kamarádky a Sally z Prahy. Jdu dovnitř a poznávám se ještě Mechy a s její kamarádkou z Brna. Koukám na stánek s merchem, který je na takovou kapelu více než skromný. Cd 12 Eur, dámská a pánská trička třička 25 Eur a mikiny 45 Eur. Plakát bohužel v nabídce není. Trička s hlavou frotmana Berta McCrackena nebo paličkami jsou ale hezká, stejně jako mikina s koňskými hlavami.

Je čas vyrazit domů. Pro větší pohodlí si se spolujezdcem Toothpickem sundaváme kalhoty a jedeme pouze v trenkách. Toto rozhodnutí už po chvíli není zrovna nejlepší, protože nás zastavuje spolková policie a přichází kontrola. Nerozumíme Německy a policisté Anglicky taky příliš ne. Sdělují nám, že jsme si měli koupit jakýsi lístek pro vjezd do centra. No hlavně, že nás strážnice nepřiměla si vystoupit. Asi by měla pěkný zážitek ze služby. Po této epizodě se pomocí navigace a ukazatelů na dálnici vymotáváme z Mnichova. Ukazatelé vzdálenosti jsou neúprosné a do Prahy zbývá pěkná porce kilometrů.

V půl čtvrté ráno přijíždíme do hlavního města. Vyhazuji zbytek posádky v Motole, kterou čeká ještě náročná cesta do Peček a do Kolína.

Koncert se vydařil, lépe než poslední album této kapely, které mě velmi zklamalo. The Used potvrdili, že i naživo patří mezi špičku alternativní rockové scény.

The Used – 8.8. Mnichov, 59:1